Nikaragua: Kvalita jídel vysoká, chutě báječné, ceny nízké

V Nikaragui budou s jídlem spokojeni asi všichni návštěvníci. Nikaragujská kuchyně má své národní speciality. To těší cestovatele, kteří mají odvahu odvahu „kousnout“ i do něčeho neznámého. Dobře, pestře a bohatě se najedí i turisté konzervativního založení. Problémy nebudou mít ani ti, kteří se spokojí se „suchou stravou“ zakoupenou v marketu. Kvalita jídel je vysoká a ceny nízké. Což je na cestách ideální situace.

Nikaragujská gastronomie – stejná i svébytná

Jeden jazyk, jedna kuchyně? Třebaže to v zásadě platí pro celou střední Ameriku (CA) a například kuchyně panamská se nijak neliší od gastronomie kostarické, v Nikaragui to je jiné. Středoamerický styl lze poznat jen v použití stejných základních surovin a u některých pokrmů z nich připravených.

  • Surovinový základ tvoří: fazole, rýže, maniok/yuka, kukuřičná mouka, brambory, plantainy (banány určené k tepelné úpravě).
  • Ze zeleniny to je nejvíc mrkev, řapíkatý celer, rajská jablíčka, cibule, zelí.
  • Druhy ovoce naopak našinec nedokáže vyjmenovat a pojmenovat. Ovšem základ tvoří banány, papáje, žluté melouny, vodní melouny, citrusy.
  • Nikaragujská kuchyně je bohatá na maso. Jako v celé CA prim vedou kuřata, dále maso vepřové, hovězí, v blízkosti moře ryby.

Tržnice je teorie, supermarket realita

Ono se s oblibou píše: „Nakupujte v tržnici, je to levnější, větší výběr a tak dále.“ Jenže do tržnice se pro čerstvé produkty chodí ráno. Když turista po ránu nakoupí, co bude s tím „čerstvým“ zbožím celý den dělat? Vrátí se s nákupem do místa ubytování? Sní to hned – bez očistění? Turista tržnici navštíví spíš z poznávacího zájmu. Ono také nakupovat v nich je pro našince trochu „o nervy“.

  • Zboží je jen málokdy označeno cenovkami.
  • Když už je označeno, tak nevíš, zda je cena za kus, kilogram nebo libru.
  • A jestli už se domluvíte na ceně, nevíš, zda je výhodná, dobrá nebo zda tě prodávající „nenatáhl“. Cizincům bledé pleti – gringům – je zboží nabízeno za jiné ceny, než domácím. Když je cenovka, může jít prodavač s cenou jedině dolů.

Oproti tomu je nákup v marketech úlevou. Zboží je hygienicky uloženo, označeno cenovkami a měrnými jednotkami. U pokladny namarkují jen to, co je v košíku. Účtenka je fajn pro průběžné cestovní hospodaření. Turista z „nebanánové“ země musí dávat pozor jedině snad na to, aby si místo banánů nekoupil plantainy. V syrovém stavu jsou skutečně nejedlé. Ani z velkého hladu.

  • Ceny potravin v Nikaragui jsou stejné jako u nás. Něco je levnější, a něco zase dražší. Nakupovat tam lze dobře a úsporně.
  • Ceny jídel v nikaragujských restauracích jsou akceptovatelné i pro turisty s nižším rozpočtem. Jídlo chutná skvěle.
Nikaragua: Gallo pinto v snídaňové podobě

Gallo pinto: Legenda zvaná „kropenatý kohout“

V souvislosti s nikaragujskou kuchyní se vždy na prvním  místě hovoří o gallo pinto (kropenatém kohoutovi). Není to však jen nikaragujská specialita. Tuto směs vařených fazolí a vařené rýže (různě závěrečně upravenou) připravují v Kostarice, v Panamě – v podstatě napříč střední Amerikou, ale i v Latinské Americe.

Snídaňový gallo pinto zpočátku poměrně těžko „leze do krku“. Vejce bývají upražena do tuha, u topinky nevíš, zda je opečená nebo okoralá, rýže s fazolemi tu „přehlídku suchých jídel“ korunuje. Vše je navíc v teplotě okolního vzduchu. Po pár dnech si natolik zvykneš, že ti bude „kropenatý kohout“ po návratu domů chybět.

Nikaragua: Gallo pinto ve večerní podobě.

Gallo pinto: Kohout ve večerní podobě

Gallo pinto se v Nikaragui skutečně podává ráno, v poledne, večer. Po ranní zkušenosti se večerního kohouta nikdo nemusí obávat – naopak se na něj může těšit. Sestava vepřového na grilu, kohouta, zeleniny a smažených plantainových lupínků chutná skvěle. Ostrá nakládaná zelenina bývá v jídelnách na stole k volnému použití. 

Gallo pinto do třetice

A ještě jedna nikaragujská podoba kropenatého kohouta: grilovaná pečínka, gallo pinto, zelenina. To hnědé vlevo nahoře jsou banány grilované vcelku – tentokrát šlo o skutečné sladké banány. Celkový dojem: vynikající. 

Nikaragua: Typická skladba – smažené plantainové lupínky, kuře, zelný salát.

Plantain: Banán na vaření

Plantain je banán za syrova nepoživatelný. Ve střední Americe se k přípravě jídel používá často, v Nikaragui velmi často. 

Plantain se vaří, dusí, smaží – to nejčastěji. Celofánové pytlíky banánových chipsů jsou nabízeny na každém místě. A děti se jimi „ládují“ právě tak, jako u nás lupínky bramborovými. Není to žádná dieta. Ono také i nikaragujské děti jsou řádně „vypasené“. Ale k tomu se ještě vrátíme. 

Jídlo kam se podíváš

Jídlo je v Nikaragui nabízeno všude, kde jsou lidé. Městy se pohybují pouliční prodejci. Nabízejí: oříšky kešu, smažené lupínky, plněné taštičky, kousky ananasu nebo melounu, ale i ovocnou šťávu v igelitovém sáčku, kterou místní obratně pijí, aniž by se pobryndali nebo jim obsah sáčku vytekl.

Prodejci jídla se proplétají i dopravním systémem. Ve světelných křižovatkách zboží ukazují čekajícím řidičům, v zastávce proniknou do autobusu a nabízejí občerstvení cestujícím. Ke své vlastní škodě ani oni nemívají vyznačenu cenu nabídky – a tak cizinec málokdy koupí. Nařezané ovoce a pití z igeliťáku se turistům ostatně také moc nepozdává. Koneckonců, hygienicky baleného pití je všude dost, a za peníz velmi malý.

Pivo skoro jako u nás. Ale levnější

Návštěvník z Česka si musí všimnout, že se v celé zemi prodává pivo pouze dvou značek. Victoria a Tona. Pivo v Nikaragui není drahé, je levnější než u nás. A když je vychlazené (spíš podchlazené), a když je člověk večer vyprahlý, dá se to pivo vypít skutečně s chutí.

Nikaragujci jsou zdatní pijáci piva, i když se s českými pivaři srovnávat nedají. Vypít jedno na ex a už koukat po druhém – tak to neznají.

Tak levný rum, a žádní opilí…

Kdo nikdy nebyl v Nikaragui, bude doporučovat rum Flor de Caña. „Píšou to všichni, nelze šlápnout vedle,“ tak asi uvažují autoři rad na cestu. Ti, kteří tuto zemi už navštívili, by nejspíš řekli: „Rum Flor de Caña? Proč ne, ale koupit se dá mnoho různých značek, dobrých a neskonale levnějších.“

Cena rumu (ron) je v Nikaragui tak nízká, že se to zdá až k nevíře. A protože si jej tam našinec beztak míchá s osvěžujícím ovocem nebo alespoň s nějakou studenou limonádou, nemusí kupovat top značku mezi rumy. Na snímku je zvýrazněna cenovka. Ne, není to fotomontáž. Litr rumu bratru za 85 korun (2016). „Být tak u nás, národ by se asi upil k smrti,“ řekneme si. Tam neuvidíš opilého domorodce. Má-li někdo večer „špičku“, jsou to turisté – hlavně z Evropy.

„Colalizace“ střední Ameriky a obezita z chudoby

Co ještě je v Nikragui (a celé CA) velice levné, jsou nápoje, hlavně ty od Coly nebo Pepsi. Jsou silně slazené cukrem. Říká se, že v USA už byl obsah cukru v těchto nápojích snížen, a proto si Američané při návratu z CA vezou domů balíky „klasicky“ (pře)slazených nápojů. Co je na tom pravdy…

Odbornice na problematiku střední Ameriky vyprávěla, že zaplavení CA levnými kolami s cukrem se odráží na zdraví/nezdraví obyvatel. A že se tak řečenou „colalizací střední Ameriky“ zabývají nadnárodní zdravotnické a sociální organizace.

„Nejenom levné přeslazené nápoje, ale také nízká cena cukrovinek a smažených pochutin bez výživové hodnoty je důvodem tak zvané obezity z chudoby,“ připomněla specialistka další problém střední Ameriky. Turista sám může posoudit. Jestliže je:

  • litr mléka třikrát dražší než litr fanty/mirindy,
  • půlkilovka plněných oplatek o polovinu levnější než jedna celozrnná bageta,

je zřejmé, že se stravování ubírá cestou nejmenšího odporu – cestou nejlevnější. To je i odpověď na otázku, proč má tolik žen a dětí v této části světa nepřehlédnutelnou nadváhu. 

Při vší úctě… Ale je to dobré

Hovězí vemínka, dršťky, oháňka, mozeček, býčí žlázy. Vepřové kůže, nožky a krev. Želví vajíčka, maso leguánů, pásovců nebo hadi z rodu boa. I z takového masa se připravují typické nikaragujské národní speciality. Že se jedná o živočichy, kteří mnohdy nepatří na seznam jatečních zvířat, ale na seznamy ohrožených živočišných druhů, to samozřejmě konzumenti vědí. Ale gurmetské vášně (a tradice, zvyk) se někdy těžko drží na uzdě.

Turista s choulostivým žaludkem nemusí mít obavy, že by mu někdo místo kuřete podstrčil stehýnko z leguána. Co si objedná, to dostane. Proč by místní nutili turistovi něco, co nechce, když  si na tom sami rádi pochutnají?

Na snímku nahoře je pohled do hrnce s tradiční nikaragujskou specialitou: V kotli vystlaném banánovými listy se vrství plantainy, marinované hovězí maso, yuka a banány. Vše se zalije marinádou zbylou z masa, přikryje banánovými listy, které vyčuhují z kotle. Při nízké teplotě se obsah nechá asi čtyři hodiny táhnout.
(Igelit měl zřejmě ochrannou funkci před prachem a hmyzem. Nebo nebylo dost banánových listů? Jak vidno, moc se neosvědčil.)

Specialita zmizela „přes ulici“

Tento konkrétní tradiční nikaragujský – řekli bychom – „ein topf“ se připravoval v improvizované venkovní kuchyni při coridě na ostrově Ometepe. Jakmile bylo dovařeno, seběhli se místní (asi přivoláni mobilem, protože se nejednalo o návštěvníky coridy) a v plastových boxech si obsah kotle bleskurychle odnosili domů.

Jedna porce na „číhající“ české turisty zbyla. Pokrm voněl hovězinou. To, co se jevilo jako klobása, byl červený banán. Maso se jen rozplývalo. Navzdory pohledu do kotle – chutnalo to báječně.

Všecny články o zemi

  1. Nikaragua: Neklidná země s neklidnou historií (02. 04. 2018)
  2. Nikaragua: Než se vydáme na cestu (04. 04. 2018)
  3. Nikaragua: Co vidět, poznat a prožít při cestě do země (06. 04. 2018)
  4. Managua: Historii města psalo zemětřesení (08. 04. 2018)
  5. Nikaragua: Kvalita jídel vysoká, chutě báječné, ceny nízké (12. 04. 2018)
  6. San Juan del Sur: Pacifik a stříbrné slunce (15. 04. 2018)
  7. Ometepe: Kdo ostrov nenavštíví, nepozná Nikaraguu (19. 04. 2018)
  8. Granada: Ne náhodou „národní turistické centrum“ (21. 04. 2018)
  9. Ometepe: Ostrov, kde se nikdo ani chvilku nenudí (23. 04. 2018)
  10. Leon: Čím víc turistů, tím víc peněz pro děti a nemocné (25. 04. 2018)
  11. Kraj Masaya: Umění, pohyb, poučení i odpočinek (27. 04. 2018)

Napsat komentář