Kvesalí stezka, „Sendero de los Quetzales“, je asi nejpolulárnější cesta ve vysočině západní Panamy. Prochází národním parkem Volcan Baru a spojuje Cerro Punta na západní straně s městem Boquete na východním úbočí sopky Barú. Po Kvesalí stezce je možno vydat se oběma směry. Třebaže má trek necelých deset kilometrů, jeho překonání trvá čtyři až sedm hodin. Je to výlet na celý den.
Kvesalí stezka bez obvyklých frází
Označit nějaký trek za „jednu z nejkrásnějších cest ve střední Americe,“ tak tím si tvůrce textu nijak nezadá a nemůže tím prohlášením nic pokazit. Takže se tato věta objevuje v úvodu skoro každého povídání o Kvesalí stezce mezi panamským Cerro Punta a Boquete. Málokdo prošel všechny středoamerické cesty, aby mohl pravdivost potvrdit. Že se jedná o cestu velmi krásnou, s tím ovšem budou souhlasit asi všichni, kdo trek prošli.
O Kvesalí stezce se v Česku ještě opakovaně uvádí, že to je cesta „podél úbočí sopky Barú“. Jenže ona ta cesta vede „úbočím napříč“, což není slovíčkaření. Nejdřív šikmo nahoru, pak ostře šikmo dolů. A výškový rozdíl není zanedbatelný.
Trek není náročný pro lidi, kteří jsou zvyklí chodit po horách. A třebaže je jeho hlavním půvabem pozorování přírodních jednotlivostí, nejedná o nějakou „lážo-plážo“ vlastivědnou procházku.
Který směr zvolit?
Sendero de los Quetzales protíná stratovulkám Barú na jeho severní straně. Je možno se po ní vydat oběma směry. Samotná cesta („od cedule k ceduli“) měří 9,6 kilometrů. Nejvyšší bod Kvesalí stezky je ve výšce 2500 metrů nad mořem.
- Výchozí bod ze strany Cerro Punta je v nadmořské výšce 1981 m,
- stanice rangerů a začátek cesty ze strany Boquete je asi 1800 m.n.m., ale samotné Boquete leží ve výšce 1156 m.n.m.
Víc bodů pro Cerra Punta
Ze strany Cerro Punta je tedy méně stoupání a do Boquete cesta víc klesá. Stoupání od Cerro Punta je mírné, terén je vlídnější. Klesání do Boquete je v ostřejším terénu, strmější, vyžadující neustálou pozornost. Tento profil nahrává lidem s menší kondicí, zato je nepříjemný pro lidi s bolavými koleny. (Někteří fyzicky zdatní horští „vlčáci“ – s koleny poničenými sportem – volí cestu od Boquete.)
Možná mnohem důležitější je fakt, že:
- do Cerro Punta se turista lépe dostává, ale odtamtud dost špatně nebo draze.
- Výstup od Cerra Punta skýtá víc a levnějších možností dostat se zpět do Boquete, kde je turista obvykle ubytován. V nejhorším případě se dá cesta dojít pešky (asi 13 km, ale po silnici a s telefonním signálem).
Kvesalí stezka od Cerro Punta
Do Cerro Punta se z Boquete dá dojet taxíkem. Většina turistů ovšem volí skoro o řád levnější dopravu autobusem. To ovšem znamená „dolů“ do Davidu a pak zase „vzhůru“ do Cerro Punta.
K počátečnímu bodu cesty se z Cerro Punta turista dostane jedině pěšky nebo taxíkem – asi 25 dolarů pro jednotlivce nebo šest dolarů za osobu při sdíleném taxi. To „sdílené“ taxi ovšem může být malý náklaďák s odkrytou korbou, bez jakýchkoliv bezpečnostních prvků. Cesta na „trailhead“ je sice jen pět kilometrů dlouhá, ale ty se vzhledem ke kvalitě cesty a vozu zdají nekonečné.
Ovšem výhled do hospodářsky využívané krajiny je úžasný. Políčka strmá jak buben skokanského můstku, každé má jinou barvu po zemědělských plodinách. Nejčastěji to je zelenina. Sopečná půda je úrodná a vláda prý zemědělství v této oblasti podporuje. Říká se, že až 80 procent zemědělských výpěstků prodávaných v zemi pochází odsud.
„Už nemůžeš? Otoč se pohleď do krajiny!“
Cesta od počátečního bodu vede stále vzhůru, ale nijak strmě a s mnoha otevřenými výhledy (poskytnou „alibi“ k vydýchání). Asi po hodině se dojde ke stanici strážců parku. Zde je třeba zaplatit vstupné – pět dolarů – a zapsat se do knihy (potřeba pas nebo jeho kopie). Zápis by byl pochopitelný, kdyby na konci treku existoval „odpis“, což tak není. Ale tím není třeba zbytečně si lámat hlavu.
Na stanici je poslední možnost zatelefonovat si (třeba pro přistavění taxi na konci cesty). Dál už není signál.
Cesta dolů, žádný med
V bodě zlomu (2500 m.n.m.) je místo k posezení a občerstvení. Že tady začíná sestup ale neznamená, že by se cesta stala snadnější.
Spíš naopak: cesta je kluzká, místy bahnitá. Mokřadními úseky vedou dřevěné stupy opatřené protiskluzovým pletivem. Některé úseky sestupu vedou po vysokých kamenných blocích, takže osoby menšího vrůstu mají trochu problém. Výhodou je, že se z cesty nedá sejít – jinudy jít prostě nelze.
A kvesal stále nikde
Cestou dolů člověk pochopí, proč se časová délka treku uvádí od čtyř do sedmi hodin. Na každém kroku je totiž něco obdivuhodného k zastavení:
- scenérie „džungle“ s lianami;
- neznámé a divukrásné bizarní květiny;
- či zase naopak známé „pokojové“ rostliny obřích rozměrů;
- motýli, brouci, pakobylky;
- A ptáci ve větvích, jen kvesal mezi nimi není…
Ty nechceš nic propást, všechno si chceš nafotit, nafilmovat – a přitom musíš stále dávat pozor, kam šlápneš. To pak hodiny letí nekontrolovaně.
Zpět k civilizaci
Poslední úsek cesty vede vodnatou ponurou krajinou se stopami lidské činnosti:
- U opuštěné rozdrbané boudy je ostnatým drátem obehnané políčko a na něm stovky trsů kvetoucích kal-kornoutnic, což je květina nevěst.
- Z kůlu u ostnaté ohrady vyrůstají bromélie…
Jsme v pohádce bratří Grimmů nebo ve filmu Davida Lynche?
U cílové chaty rangerů si člověk oddychne. A vůbec mu nevadí, že objednané taxi ještě není na místě a že začalo drobně pršet. Obě situace jsou v tomto místě normální.
Kvesalí stezka: Co na cestu
- Pevné kotníčkové turistické boty
- Prodyšné oblečení
- Suché polední jídlo + energetická svačina
- Pití na celý den
- Pláštěnka na cestu zpět
- Hotovost na vstup a taxi/bus
- Kopie pasu
- Fotoaparát, kamera, telefon
Quetzal, kvesal… O kom to tu je stále řeč?
Protagonistou a titulní postavou treku je pták kvesal chocholatý (lat. Pharomachrus mocinno, šp. Quetzal Centroamericano, angl. Resplendent Quetzal, Magnificent Quetzal).
Zářivě barevný kvesal s předlouhými ocasními pery je takovou „paní Colombovou“ střední Ameriky. Všude prý žije, všude se o něm mluví a všude je uctíván.
- Staří Mayové jeho pery platili,
- Guatemalci jej povýšili na erbovního ptáka země,
- uvádí se, že žije i v mlžných lesích na Monteverde v Kostarice.
No a v Panamě se to prý „kvesaly přímo hemží“ v lesích mezi Cerro Punta a Boquete. Jen se člověk musí za kvesalem vydat brzičko ráno. Musí dobře poslouchat (kvesal prý volá „quiau, quiau“) a ještě lépe se dívat. Za ptákem kvesalem jezdí ornitologové z celého světa. Někteří, ale není jich moc, kvesala nakonec zahlédnou. Kdyby nepřivezli fotografie, jeden by jim skoro ani nevěřil.
Jazykové okénko: Název stezky Sendero Los Quetzales se v angličtině vyskytuje ve dvou podobách: The Quetzales Trail nebo The Quetzales‘ Trail. Do češtiny se tedy název překládá jako „cesta kvesalů“ nebo „kvesalí cesta“. Pojmenování „kvesalova cesta“, které se v češtině také vyskytuje, není přesné. Stačí jako příklad dosadit si místo „kvesalů“ třeba „medvědy“, a hned to je jasné. ;=)
Všecny články o zemi
- Panama: Nabídkový list báječných zážitků
- Panama: Než se vydáme na cestu
- Panamský průplav: Zdymadla Miraflores
- Colón a Gatún, důležité body Panamského průplavu
- Ciudad de Panamá, město jako žádné jiné ve střední Americe
- Chutě a vůně Panamy
- Boquete, báječná cestovatelská základna v klínu sopky
- „Sendero de los Quetzales“ aneb Na Kvesalí stezce
- Zdravotní tipy pro cestovatele po zemích Střední Ameriky nejen v době koronaviru
- Karibské pevnosti Portobelo a San Lorenzo, památky ze seznamu UNESCO